Úhel pohledu aneb všechno je jinak

Ukázka

BLBÁ NÁLADA

Když se zeptáte Američana, jak se má, zpravidla se dozvíte­, že báječně, ačkoli mu auto právě přejelo psa, manželka má koliku a dítě postřelilo učitelku. Zeptáte-li se Čecha, dozvíte se, že to stojí za houby, ačkoli se zrovna vrátil z lyžovačky v Alpách, manželka si v zaměstnání piluje nehty a dítě odmítá jiné kecky než Reebok. Máloco vystihuje nápadný rys naší povahy lépe než ono „před pány stýská si, za vraty výská si". Tento rozdíl v přístupu k životu v náš neprospěch je tím důležitější, čím lépe se objektivně mají Američané a čím hůře se máme my. Skuhrání totiž nakonec útrapy přivolá. Jaké je pak překvapení nespokojenců, když ke svým steskům mají najednou doopravdy důvod. V medicíně víme, že duševní rozpoložení jedince velmi ovlivňuje jeho zdravotní stav. Zranění se ve vítězících armádách hojí lépe než v prohrávajících. Co když podobně duševní rozpoložení národa velmi ovlivňuje jeho ekonomický stav? Co když se hospodářské ukazatele s dobrou náladou vyvíjejí lépe než s blbou?

Některé jevy z lidské psychopatologie naznačují, že by tomu tak opravdu mohlo být. Člověk v depresi ztrácí zájem­ o věci, ztrácí chuť, elán, činorodost, odhodlání, postřeh, vůli a energii. Je pasivní, stává se sám sobě břemenem a chát­rá. Zanedbává práci, přátele i sebe. Jeho výkon klesá a „hospodářské ukazatele" se zhoršují; bez pomoci mohou klesnout až k invalidnímu důchodu. Společnost je samozřejmě natolik složitým systémem, že na ni nelze jednoduše­ přenášet individuální zkušenost a tyto jevy zobecňovat. Také naštěstí mnoho lidí má náladu přiměřenou. Ovšem k tomu, aby se věci u nás pohnuly k lepšímu, je skutečně za­potřebí motivace, chuti, elánu, činorodosti, postřehu, vůle a energie. A to je s pokleslou náladou neslučitelné. Říkám si, co takhle popřemýšlet o nějaké kampani za dobrou­ náladu? Hnutí za její zlepšení? Nešlo by to nějak? Nezlepšuje-li stav naší země náladu lidí, což to zkusit obráceně? Nic by to nestálo!

MF Dnes, 3. dubna 1999

Ukázka

DEGENERACE MOCI

Lidé stárnou, příroda stárne, všechny složitější soustavy stárnou a jejich význam se proměňuje. Vše, co trvá déle, začne jaksi zevnitř chátrat a odumírat. Jediné, co živé hmotě zajišťuje nesmrtelnost, je obnova. Tkáně v našem těle sestávají z buněk, které se obměňují. Staré odumírají, nové vznikají. Tak je tomu i s lidským pokolením. Nebýt stálého přítoku nové krve, vyhynulo by. Také společenské systémy, vlády a celé kultury poté, co upadnou do kýžené stability, začnou se postupně vnitřně rozkládat. Každý, kdo je dlouho v nějaké funkci, začne se v ní kazit. Dobrých nápadů ubývá, úsilí se soustřeďuje více na udržení pozice. Prohlubuje se vše, co pomáhá udržet postavení: úzkost vůči nadřízeným a podrážděnost vůči podřízeným. Vytvářejí se stabilizující sítě vzájemně se podporujících kompliců („network of friends"). Počáteční nárůst takto jištěné stability systému je vždy předzvěstí jeho degenerace, neboť vede k sebestřednosti a falešnému pocitu jistoty. Následkem toho klesá ohled na mínění druhých (to ostatně také degeneruje), podceňuje se protivník a zanedbávají se základní zásady zacházení s druhými lidmi. Degenerovanou státní správu poznáte mimo jiné podle bující korupce a neschopnosti odůvodňovat své kroky. Nadřízený nemá dost chrabrosti zvednout hledí a z očí do očí vysvětlit svému podřízenému, že ho propouští. Dá prostě příkaz „svým lidem", aby to provedli. Toto opovržení základními principy kultivované lidské komunikace se nakonec vystupňuje v cynický pohled na poddané: ať nenávidí, jen když se bojí.

V zahnívající státní soustavě se vyprazdňuje původní význam jejích jednotlivých institucí. Odborníci jsou v nich nahrazováni přisluhovači druhé a třetí kategorie, jakýmisi věčnými pojišťovacími agenty, kteří nejenže k předmětu svých resortů nemají vztah, ale ani ho mít nechtějí. Objekty své práce v podstatě nenávidí. V medicíně se tomu říká vyhoření: personál, který je ve stálém styku s lidským utrpením, získá k němu cynický odstup, citově otupí, vyhasne. Ve společnosti vinou takového otupění znovuožijí destabilizující síly, jejichž mohutnost dříve či později nevyhnutelně překročí kritický práh, a systém se promění. Jinými slovy: musí se najednou mnoho změnit, aby vše zůstalo při starém.

Člověk je schopen vyvinout cílevědomé úsilí k vytvoření takových společenských podmínek, aby chronologické procesy společenské obnovy probíhaly v předvídatelných mezích, nikoli katastroficky. Soustavě těchto podmínek se říká otevřená společnost. Jejím opakem jsou společenství kmenová, kde období každé vlády končí jejím povražděním. Ve spektrálním pásmu mezi těmito extrémy se odehrávají dějiny a revoluce v nich. Přinášejí v podstatě tři typy státních zřízení: monarchii, oligarchii a demokracii. Všechny tři se mohou zvrhnout ve své špatné karikatury: monarchie v diktaturu, oligarchie v juntu a demokracie ve vládu spodiny. Tento proces může být paradoxně důsledkem stability, která brzdí obnovu a dává tak prostor pro degeneraci mocenské soustavy. Jak a s jakými následky tato degenerace probíhá (a zda vůbec), je dáno zejména mravním a kulturním klimatem společnosti, geopolitickou situací, mezinárodním kontextem a úrovní vzdělávací soustavy. To je velice důležité. Chci tím naznačit, že kromě prvního, praktického plánu řízení společnosti, který probíhá podle čistých pravidel maximalizace užitku, existují ještě jiné zásadní determinanty našich osudů, jejichž užitečnost nelze bezprostředně ověřovat, neboť je časově nesouměřitelná nejen s délkou volebního období, ale i s délkou celého lidského života. Mnozí z těch, kteří nedokáží maximalizovat svůj užitek v současném světě a možná ani správně pochopit logiku onoho prvního plánu, pečují za nás právě o tyto hodnoty. Trápíme-li se někdy krutým rozporem mezi efektivitou parlamentní demokracie a naší představou schopných státníků, pomůže, rozšíříme-li svůj úhel pohledu. Uvidíme pak, že důležitost věcí je jiná, než se zprvu zdá: ty opravdu důležité hodnoty nevytvářejí politici, ale my.

Lidové noviny, 30. srpna 1999

Ukázka

JSME HORŠÍ?

V letadle do Argentiny jsem si přečetl novinovou zprávu o tom, že čeští pomáhači na setkání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky dostali instruktážní knížku, která je mimo jiné nabádá, aby nezapáchali, nestrkali si košili do trenýrek, nevyvalovali z podolků holé pupky a neříkali hostům naschle. Novinový text sice neobsahoval žádné hodnocení, ale mezi řádky vyzníval přece jen trochu posměšně. Jako další podtón v něm zazníval i povzdech nad tím, že se možná takovou příručkou sami zbytečně vyřazujeme z civilizovaného světa. Dalšího dne jsem přistál do krhavého šedivého rána v Buenos Aires. Na letišti mne vyzvedl řidič, který mne měl převézt přes město na jiné letiště k další cestě do Mendozy. Během jízdy se řízení příliš nevěnoval. O to vydatněji se zabýval vlastními tělesnými pochody. Frkal, smrkal, žmoulal zahleněný a vydatně použitý papírový ubrousek, otíral si o volant přebytky, které mu z něho neodbytně ulpívaly na prstech, hlasitě potlačoval nechtěná hnutí svých útrob a tu a tam dával grimasou najevo vlastní znechucení ze své produkce. Na závěr mi část svých výměšků zanechal na rukověti zavazadla, které mi ochotně vyndal z kufru vozu ještě před tím, než mi touž rukou srdečně potřásl na rozloučenou. Inu, co nedokáže v dětství máma, měly by asi dohánět alespoň příručky. Za tu českou se nejenom nemusíme stydět, ale měli bychom ji dokonce možná přeložit i do jiných jazyků. Hodila by se všude. V průměru totiž nejsme ani lepší ani horší než třeba Argentinci. A jestli je ta příručka vůči nám ve svých předpokladech přece jen nespravedlivá, pak je to vlastně dobře a může nás to jenom těšit.

MF Dnes, 30. září 2000

Ukázka

KONEC TISÍCILETÍ

Konec tisíciletí sváděl nejprve k úvahám o konci světa (nepovedlo se), o kalendářích (čísla v nich jsou jen relativní a lidmi vymyšlená), a nyní budou jistě na řadě úvahy o budoucnosti. Dnes už je dvacáté století úhledným, zarovnaným a do desek svázaným historickým útvarem, který lze uložit do regálu za účelem případného zkoumání a pitvání. Přitom se začne od roku 1900 a skončí se ve futurologii: jakpak asi bude svět vypadat v roce 2100? Jak budou vypadat vztahy v rodinách? Mám myšlenkové rozechvění a útulné tajemno v hlavě rád, ale věštírnám jsem na chuť nepřišel. Naopak, dospěl jsem k náhledu, že historie je z lidského pohledu neopakovatelná (nevstoupíš dvakrát do téže řeky), a tudíž nepředvídatelná. Její paměť není potřebná k tomu, aby lidé znali dávno minulé zbytečné historky, ani k tomu, aby si mohli spočítat, jak to všechno bude dál, ale je potřebná proto, aby si uvědomovali svou současnost. I ten nejpřesvědčenější zastánce determinismu má problémy, jestliže jakoukoli vývojovou teorii označí za vědeckou: není totiž s to formulovat zákony, podle nichž by mohl další vývoj předvídat. A nelze-li předvídat vývoj života na Zemi, tím méně lze předvídat vývoj společnosti či poznání. Vše se řídí podobnými - a často nevyzpytatelnými - pravidly: jazyk molekul, jazyk genů, jazyk enzymů, protilátek, jazyk slov. Tak jako vyhynuli dinosauři, silní a mohutní, tak vyhynuly říše, kruté a tisícileté. Tak, jako znovuožívají motýli ve zničené přírodě, dostávají se k moci bezmocní. Podobně zapomenuté objevy a „slepá ramena“ poznání zaskví se kdys v nové kráse, přijde-li jejich čas.

Žádný historický okamžik není středobodem souřadnic jakéhokoli posuzování pravdy. Mýlíme se zřejmě stejně tak, jako všichni před námi, i když naše situace vypadá odlišně: nemáme morové rány, ale máme AIDS. Nemáme hladomory na Severu, ale máme je na Jihu. Nemáme záškrt v Evropě, ale máme zhoubná bujení. Nemáme olovo v číších, ale máme je v ovzduší. Nemáme tolik opia a peyotlu, ale máme heroin a víc kokainu. Nemáme Mnichov, ale máme Bosnu. Jsme lepší, chytřejší a poučenější než naši předchůdci? Jistě, mnozí žijeme pohodlněji. Je pohodlí synonymem štěstí? Takto se tázat neznamená vzdát se pravdy ve prospěch mravního relativismu. Může to naopak znamenat pokoru vyjádřenou respektem k mnohosti světa či k pluralitě světů, pravd i jazyka, abychom již nikdy sebejistě nepředpovídali setbu kukuřice na Měsíci, visutou dráhu na magnetických polštářích v Holešovicích a klonování Beethovenů v Krči. Přitom na mobilní telefony si až do jejich přemnožení skoro nikdo v žádné sci-fi nevzpomněl. Proto se obávám, že navzdory pokroku technologií, ozonové díře a devastaci některých hodnot budou společenské vztahy i za dalších sto let podobné jako dnes a jako už v Evženu Oněginovi: nejprve nechce on ji, potom ona jeho a mezi tím je velká baletní scéna.

11. ledna 2001

Ukázka

ZEPTALI SE ZA VÁS

Na jaký životní zlom ve svém životě nejraději vzpomínáte?

Je zajímavé, že ve vzpomínkách nejčastěji hodnotíme určité­ období života spíše než „zlomy“. Určitě rád vzpomínám na období pozdního dětství či rané dospělosti na libereckém gymnáziu. Byli tam milí spolužáci, krásná kulturní atmo­sféra, hodně muziky, Jizerské hory, budoucnost kdesi v ne­dohlednu. Kdyby to ale měl být opravdu zlom, pak musím zcela neoriginálně přiznat, že listopad 1989. Byl to zázrak v našich životech. Po listopadu jsem se octl v mém životě asi v nejlepším společenství spolupracovníků, kteří začali s ohromným nasazením budovat 3. lékařskou fakultu UK a spoluvytvářeli atmosféru, jejíž kouzlo se už asi nikdy nevrátí. Vzpomínám na otevření univerzity světu, na jejího důstojného rektora Radima Palouše, na vynikající osobnosti, které na univerzitu přišly. Byli mezi nimi Rafael Kubelík,­ Rudolf Firkušný, John Eccles, Karl Popper a mnoho dalších.

Myslíte, že vám v životě něco nenávratně uniklo?

Nepochybně. Už nikdy nedoženu cizojazyčnou průpravu a časný styk se světem, který je tak samozřejmý pro naše dě­ti.­ Také se už nikdy nenaučím na klavír Chopinovy so­náty.

Koho považujete za svého učitele či příklad, vzor, hrdinu?

Nejsem oddán jediné knize ani jedinému vzoru. V mé profesi na mne zanechal trvalý dojem profesor Hanzlíček, někdejší ředitel Výzkumného ústavu psychiatrického. Od počátku sedmdesátých let jsem vzhlížel k odvaze a statečnosti mnoha odpůrců režimu. Příklad jsem si nejčastěji bral ze svých skvělých přátel, z nichž od každého je čemu se neustále učit.

Co vás v poslední době nejvíce rozčílilo?

Rozkrádání po zátopách na Moravě a indolence zdravotní pojišťovny, která našemu zařízení dává na léky 20 Kč na den, když ve skutečnosti nás stojí nejméně 2-3x tolik. To je nepochopitelná zlovůle. A také to, že Vám odporná účetní ukradne ze státní pokladny bezmála tři čtvrtě milionu, vy to ohlásíte a rok se nic neděje. Pro právníky je to asi drobné spropitné, které nestojí za námahu.

V čem jste optimista?

V politice. Jsem přesvědčen o tom, že naše cesta vede správným směrem. Vidím historickou šanci v zapojení naší země do struktur západního demokratického světa. Vstup do NATO je z hlediska přežití malého národa něco tak ohromného, že se jeho význam nedá srovnat se žádnou šancí, jakou jsme kdy v dějinách měli. Je smutné, že se najdou mozky, které to nepochopily.

V čem jste pesimista? Máte z něčeho strach?

Mám strach, že lidé unavení překážkami na cestě k samo­stat­nosti a vysílení břemenem osobní svobody a zodpo­věd­nosti jsou schopni náš příznivý vývoj o mnoho let zpozdit tím, že nedohlédnou za obzor svých osobních zájmů a podlehnou pokušení populismu, státu-tatíčka, socialismu v ně­ja­ké podobě nebo i extrémním a nekulturním vlivům.

Věříte v osud?

Fatalistou nejsem. Věřím ve vesmírnou moudrost, v lidskou ušlechtilost, tvořivost a v kritický rozum.

Jakou povahovou vlastnost nesnášíte a proč?

Podlost, záludnost, zbabělost. Jsou ve společnosti jako jed v organismu. Je-li přítomen, nelze se uzdravit, ať děláte co děláte.

Považujete Čechy a Moravany za holubičí národ?

Ne. Byli jsme v dějinách sice o něco méně výbojní než někteří sousedé, ale to je spíš souhrou okolností než holubičí­ povahou. Každý národ se může zvrhnout, když mu „připravíte podmínky“. A v každém národě najdete hordu psychopatických hrdlořezů, když na to přijde.

Ukázka

DELVITA

Onehdy jsem na tomto místě napsal, že za život strávím dohromady skoro tři čtvrtě roku nakupováním v Delvitě. Možná tomu tak nebude, okolnosti se změnily.

Vzpomínám, jak mně přítel vyprávěl o své cestě z Japonska přes Sovětský svaz. V Yokohamě si koupil několik broskví. Japonec mu každou zvlášť zabalil do ubrousku a vložil do slaměného košíčku. Co broskev, to košíček. Za Nachotkou přišla šírá Rus. Vlak do Moskvy se sice neploužil celého půl roku, ale dlouhá doba to byla. Jednoho krhavého rána se po vagónu roznesla zpráva, že ve stanici za náspem mají rajčata. Japoncovy broskve už byly dávno ty tam, a tak se přítel se ženou vydrápali na násep, kde osoba v láptích sekýrovala frontu na poloshnilá, zablácená rajčata. Než mu vlak ujel, přišel na řadu. Poručil si kilo rajčat. Osoba je odhadem navážila, vzala situačně navýšené rubly a nechápavě civěla. Přítel stál a také civěl. „Nemáte pytlík?" zmohl se. Osobě došel ten nehorázný požadavek. Zařvala pobouřeně: „A súmki u těbjá nět?" Fronta hrozivě kypěla pod časovým tlakem houkající lokomotivy. Prodávající popadl rezavé koryto s hromádkou rajčat a vysypal je provinilcům do dlaní. Většina skončila v blátě.

Dávno bych si na to nevzpomněl. Až tuhle v Delvitě. Chodím tam léta, zákazníkem jsem stálým a tržby dělám veliké, neboť je nás doma vždy nejméně šest, často více. Líbilo se mi, že se mohu na místě rozhodnout koupit hromady, jak chci velké, vždy mi dají pytlíků, kolik třeba, abych to natahal do auta a domů. Ale chyba lávky. Tuhle přijdu, a když chci zabalit nákup za dva a půl tisíce, slečna praví, že pytlíky nedá. Kam by prý přišli. Smí prý dát na každý nákup jen dva. Neví chudák, že tam chodím také pro to pohodlí, ne jen pro ty buřty, co mají jinde taky. Dobrá, pravím, odděliv zboží asi za 300 Kč, toto je můj nákup. Zaplatil jsem a dostal dva pytlíky. Oddělil jsem další kus nákupu zhruba za stejnou cenu a opět zaplatil. Se skřípotem jsem dostal další dva pytlíky. Na osmkrát jsem jich měl celkem šestnáct. Dělení nákupu se mi osvědčilo. Kdykoli slyším „a súmki nět?", dělím nákup. Výsledek je tedy jako před tím, pouze atmosféra je o poznání horší. Prodavačka má na krajíčku, připadá si jako husa, a já jako padouch. Někdy se zasním a vzpomínám na časy, kdy jsem tam chodil dokonce rád. Znal jsem pokladní paní Francovou, ona znala naše děti, smáli jsme se na sebe a nedělali jsme si schválnosti. A dokonce si říkám - být pan Delvita Japonec, možná by každou broskev balil do košíčku.

MF Dnes, 29. srpna 1998