Úhel pohledu aneb Všechno je jinak

Ukázka

BLBÁ NÁLADA

Když se zeptáte Američana, jak se má, zpravidla se dozvíte­, že báječně, ačkoli mu auto právě přejelo psa, manželka má koliku a dítě postřelilo učitelku. Zeptáte-li se Čecha, dozvíte se, že to stojí za houby, ačkoli se zrovna vrátil z lyžovačky v Alpách, manželka si v zaměstnání piluje nehty a dítě odmítá jiné kecky než Reebok. Máloco vystihuje nápadný rys naší povahy lépe než ono „před pány stýská si, za vraty výská si". Tento rozdíl v přístupu k životu v náš neprospěch je tím důležitější, čím lépe se objektivně mají Američané a čím hůře se máme my. Skuhrání totiž nakonec útrapy přivolá. Jaké je pak překvapení nespokojenců, když ke svým steskům mají najednou doopravdy důvod. V medicíně víme, že duševní rozpoložení jedince velmi ovlivňuje jeho zdravotní stav. Zranění se ve vítězících armádách hojí lépe než v prohrávajících. Co když podobně duševní rozpoložení národa velmi ovlivňuje jeho ekonomický stav? Co když se hospodářské ukazatele s dobrou náladou vyvíjejí lépe než s blbou?

Některé jevy z lidské psychopatologie naznačují, že by tomu tak opravdu mohlo být. Člověk v depresi ztrácí zájem­ o věci, ztrácí chuť, elán, činorodost, odhodlání, postřeh, vůli a energii. Je pasivní, stává se sám sobě břemenem a chát­rá. Zanedbává práci, přátele i sebe. Jeho výkon klesá a „hospodářské ukazatele" se zhoršují; bez pomoci mohou klesnout až k invalidnímu důchodu. Společnost je samozřejmě natolik složitým systémem, že na ni nelze jednoduše­ přenášet individuální zkušenost a tyto jevy zobecňovat. Také naštěstí mnoho lidí má náladu přiměřenou. Ovšem k tomu, aby se věci u nás pohnuly k lepšímu, je skutečně za­potřebí motivace, chuti, elánu, činorodosti, postřehu, vůle a energie. A to je s pokleslou náladou neslučitelné. Říkám si, co takhle popřemýšlet o nějaké kampani za dobrou­ náladu? Hnutí za její zlepšení? Nešlo by to nějak? Nezlepšuje-li stav naší země náladu lidí, což to zkusit obráceně? Nic by to nestálo!

MF Dnes, 3. dubna 1999

Ukázka

DEGENERACE MOCI

Lidé stárnou, příroda stárne, všechny složitější soustavy stárnou a jejich význam se proměňuje. Vše, co trvá déle, začne jaksi zevnitř chátrat a odumírat. Jediné, co živé hmotě zajišťuje nesmrtelnost, je obnova. Tkáně v našem těle sestávají z buněk, které se obměňují. Staré odumírají, nové vznikají. Tak je tomu i s lidským pokolením. Nebýt stálého přítoku nové krve, vyhynulo by. Také společenské systémy, vlády a celé kultury poté, co upadnou do kýžené stability, začnou se postupně vnitřně rozkládat. Každý, kdo je dlouho v nějaké funkci, začne se v ní kazit. Dobrých nápadů ubývá, úsilí se soustřeďuje více na udržení pozice. Prohlubuje se vše, co pomáhá udržet postavení: úzkost vůči nadřízeným a podrážděnost vůči podřízeným. Vytvářejí se stabilizující sítě vzájemně se podporujících kompliců („network of friends“). Počáteční nárůst takto jištěné stability systému je vždy předzvěstí jeho degenerace, neboť vede k sebestřednosti a falešnému pocitu jistoty. Následkem toho klesá ohled na mínění druhých (to ostatně také degeneruje), podceňuje se protivník a zanedbávají se základní zásady zacházení s druhými lidmi. Degenerovanou státní správu poznáte mimo jiné podle bující korupce a neschopnosti odůvodňovat své kroky. Nadřízený nemá dost chrabrosti zvednout hledí a z očí do očí vysvětlit svému podřízenému, že ho propouští. Dá prostě příkaz „svým lidem“, aby to provedli. Toto opovržení základními principy kultivované lidské komunikace se nakonec vystupňuje v cynický pohled na poddané: ať nenávidí, jen když se bojí.

V zahnívající státní soustavě se vyprazdňuje původní význam jejích jednotlivých institucí. Odborníci jsou v nich nahrazováni přisluhovači druhé a třetí kategorie, jakýmisi věčnými pojišťovacími agenty, kteří nejenže k předmětu svých resortů nemají vztah, ale ani ho mít nechtějí. Objekty své práce v podstatě nenávidí. V medicíně se tomu říká vyhoření: personál, který je ve stálém styku s lidským utrpením, získá k němu cynický odstup, citově otupí, vyhasne. Ve společnosti vinou takového otupění znovuožijí destabilizující síly, jejichž mohutnost dříve či později nevyhnutelně překročí kritický práh, a systém se promění. Jinými slovy: musí se najednou mnoho změnit, aby vše zůstalo při starém.

Člověk je schopen vyvinout cílevědomé úsilí k vytvoření takových společenských podmínek, aby chronologické procesy společenské obnovy probíhaly v předvídatelných mezích, nikoli katastroficky. Soustavě těchto podmínek se říká otevřená společnost. Jejím opakem jsou společenství kmenová, kde období každé vlády končí jejím povražděním. Ve spektrálním pásmu mezi těmito extrémy se odehrávají dějiny a revoluce v nich. Přinášejí v podstatě tři typy státních zřízení: monarchii, oligarchii a demokracii. Všechny tři se mohou zvrhnout ve své špatné karikatury: monarchie v diktaturu, oligarchie v juntu a demokracie ve vládu spodiny. Tento proces může být paradoxně důsledkem stability, která brzdí obnovu a dává tak prostor pro degeneraci mocenské soustavy. Jak a s jakými následky tato degenerace probíhá (a zda vůbec), je dáno zejména mravním a kulturním klimatem společnosti, geopolitickou situací, mezinárodním kontextem a úrovní vzdělávací soustavy. To je velice důležité. Chci tím naznačit, že kromě prvního, praktického plánu řízení společnosti, který probíhá podle čistých pravidel maximalizace užitku, existují ještě jiné zásadní determinanty našich osudů, jejichž užitečnost nelze bezprostředně ověřovat, neboť je časově nesouměřitelná nejen s délkou volebního období, ale i s délkou celého lidského života. Mnozí z těch, kteří nedokáží maximalizovat svůj užitek v současném světě a možná ani správně pochopit logiku onoho prvního plánu, pečují za nás právě o tyto hodnoty. Trápíme-li se někdy krutým rozporem mezi efektivitou parlamentní demokracie a naší představou schopných státníků, pomůže, rozšíříme-li svůj úhel pohledu. Uvidíme pak, že důležitost věcí je jiná, než se zprvu zdá: ty opravdu důležité hodnoty nevytvářejí politici, ale my.

Lidové noviny, 30. srpna 1999

Ukázka

DELVITA

Onehdy jsem na tomto místě napsal, že za život strávím dohromady skoro tři čtvrtě roku nakupováním v Delvitě. Možná tomu tak nebude, okolnosti se změnily.

Vzpomínám, jak mně přítel vyprávěl o své cestě z Japonska přes Sovětský svaz. V Yokohamě si koupil několik broskví. Japonec mu každou zvlášť zabalil do ubrousku a vložil do slaměného košíčku. Co broskev, to košíček. Za Nachotkou přišla šírá Rus. Vlak do Moskvy se sice neploužil celého půl roku, ale dlouhá doba to byla. Jednoho krhavého rána se po vagónu roznesla zpráva, že ve stanici za náspem mají rajčata. Japoncovy broskve už byly dávno ty tam, a tak se přítel se ženou vydrápali na násep, kde osoba v láptích sekýrovala frontu na poloshnilá, zablácená rajčata. Než mu vlak ujel, přišel na řadu. Poručil si kilo rajčat. Osoba je odhadem navážila, vzala situačně navýšené rubly a nechápavě civěla. Přítel stál a také civěl. „Nemáte pytlík?“ zmohl se. Osobě došel ten nehorázný požadavek. Zařvala pobouřeně: „A súmki u těbjá nět?“ Fronta hrozivě kypěla pod časovým tlakem houkající lokomotivy. Prodávající popadl rezavé koryto s hromádkou rajčat a vysypal je provinilcům do dlaní. Většina skončila v blátě.

Dávno bych si na to nevzpomněl. Až tuhle v Delvitě. Chodím tam léta, zákazníkem jsem stálým a tržby dělám veliké, neboť je nás doma vždy nejméně šest, často více. Líbilo se mi, že se mohu na místě rozhodnout koupit hromady, jak chci velké, vždy mi dají pytlíků, kolik třeba, abych to natahal do auta a domů. Ale chyba lávky. Tuhle přijdu, a když chci zabalit nákup za dva a půl tisíce, slečna praví, že pytlíky nedá. Kam by prý přišli. Smí prý dát na každý nákup jen dva. Neví chudák, že tam chodím také pro to pohodlí, ne jen pro ty buřty, co mají jinde taky. Dobrá, pravím, odděliv zboží asi za 300 Kč, toto je můj nákup. Zaplatil jsem a dostal dva pytlíky. Oddělil jsem další kus nákupu zhruba za stejnou cenu a opět zaplatil. Se skřípotem jsem dostal další dva pytlíky. Na osmkrát jsem jich měl celkem šestnáct. Dělení nákupu se mi osvědčilo. Kdykoli slyším „a súmki nět?“, dělím nákup. Výsledek je tedy jako před tím, pouze atmosféra je o poznání horší. Prodavačka má na krajíčku, připadá si jako husa, a já jako padouch. Někdy se zasním a vzpomínám na časy, kdy jsem tam chodil dokonce rád. Znal jsem pokladní paní Francovou, ona znala naše děti, smáli jsme se na sebe a nedělali jsme si schválnosti. A dokonce si říkám - být pan Delvita Japonec, možná by každou broskev balil do košíčku.

MF Dnes, 29. srpna 1998

Ukázka

JSME HORŠÍ?

V letadle do Argentiny jsem si přečetl novinovou zprávu o tom, že čeští pomáhači na setkání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky dostali instruktážní knížku, která je mimo jiné nabádá, aby nezapáchali, nestrkali si košili do trenýrek, nevyvalovali z podolků holé pupky a neříkali hostům naschle. Novinový text sice neobsahoval žádné hodnocení, ale mezi řádky vyzníval přece jen trochu posměšně. Jako další podtón v něm zazníval i povzdech nad tím, že se možná takovou příručkou sami zbytečně vyřazujeme z civilizovaného světa. Dalšího dne jsem přistál do krhavého šedivého rána v Buenos Aires. Na letišti mne vyzvedl řidič, který mne měl převézt přes město na jiné letiště k další cestě do Mendozy. Během jízdy se řízení příliš nevěnoval. O to vydatněji se zabýval vlastními tělesnými pochody. Frkal, smrkal, žmoulal zahleněný a vydatně použitý papírový ubrousek, otíral si o volant přebytky, které mu z něho neodbytně ulpívaly na prstech, hlasitě potlačoval nechtěná hnutí svých útrob a tu a tam dával grimasou najevo vlastní znechucení ze své produkce. Na závěr mi část svých výměšků zanechal na rukověti zavazadla, které mi ochotně vyndal z kufru vozu ještě před tím, než mi touž rukou srdečně potřásl na rozloučenou. Inu, co nedokáže v dětství máma, měly by asi dohánět alespoň příručky. Za tu českou se nejenom nemusíme stydět, ale měli bychom ji dokonce možná přeložit i do jiných jazyků. Hodila by se všude. V průměru totiž nejsme ani lepší ani horší než třeba Argentinci. A jestli je ta příručka vůči nám ve svých předpokladech přece jen nespravedlivá, pak je to vlastně dobře a může nás to jenom těšit.

MF Dnes, 30. září 2000