Ne, Nerez nerezne

Recenze

KVALITNÍ MATERIÁL NEKORODUJE

Kniha vzpomínek na výjimečnou skupinu Nerez se vydařila

Dnešní nejmladší generaci jméno skupiny Nerez už pravděpodobně moc neřekne. Maximálně může tušit, že se jedná o někdejšího předchůdce současných Neřež. Starší vědí, že v osmdesátých letech šlo o jednu z našich historicky nejlepších nadžánrových formací, svým způsobem průkopníka později tolik rozšířených fúzí world music s čímkoliv jiným. Pro domácí akusticky pojatou hudbu naprosto zásadní těleso v čele s fenomenální, před časem bohužel předčasně zesnulou zpěvačkou Zuzanou Navarovou.

Aktuálně vydaná kniha Ne, Nerez nerezne je propracovaným ohlédnutím za touto legendou. Písničkář a úspěšný promotér Zdeněk Vřešťál, který je pod ní podepsaný, je asi tou úplně nejkompetentnější osobou - a zdaleka nejen proto, že u toho jako člen skupiny byl od začátku do konce. Historii kapely mapuje důkladně, ale s příjemným nadhledem. Výsledkem je střízlivá rekapitulace, ve které nechybí nic zásadního. Nechybí tu ovšem nahlédnutí do zákulisí, řada dobových fotografií a archiválií i nenásilné zasazení do kontextu doby a společenských událostí. A pak pochopitelně nezbytné veselé muzikantské historky a zážitky. Vynikajícím doplňkem jsou linky internetových adres, na kterých jsou ke stažení nevydané koncertní nahrávky či různé zajímavé rarity.

Bonusem všeshrnujícího textu je podařené typografické zpracování Ivana Prokopa. Využití obalu alba Na vařený nudli Michala Cihláře na obálce může pamětníkům navíc přivodit až nostalgické vzpomínky. Jako trochu problematické se ale jeví v rámci chronologicky upořádaného příběhu shrnutí hudebních i společenských událostí daného roku vždy v hlavičce každé kapitoly. Zasazuje sice příběh skupiny do dobových rámců, může ovšem být pro čtenáře matoucí, protože v textu samotném už se k vyjmenovaným událostem autor nijak nevrací.

Skupina Nerez, u jejíhož zrodu stálo duo Vřešťál-Sázavský, působila od úvodu osmdesátých let až do konce roku 1994. Podobně jako byla precizně a až do filigránských detailů dotažená její autorská tvorba, je geniálně poskládaná i mozaika příběhu, ze kterého jasně vyvstává výjimečnost, s jakou Nerez své mnohé kolegy převyšoval. Čtivé ohlednutí se vydařilo, Zuzana Navarová - památce jejích nedožitých padesátin je kniha věnována - může mít radost.

Antonín Kocábek

Recenze

NEREZ SE BRAL VÁŽNĚ, NAVAROVÉ KOA I VŘEŠŤÁLŮV NEŘEŽ JSOU VÍC DO POHODY

Spoluzakladatel někdejší slavné skupiny Nerez Zdeněk Vřešťál připravil se svými kolegy cyklus koncertů jako připomínku nedožitých padesátin Zuzany Navarové. Zároveň vydal knihu vzpomínek Ne, Nerez nerezne a byl hostem on-line rozhovoru iDNES.cz.

Skupina Nerez měla kořeny ve společném duu dvou kytaristů a zpěváků: Zdeňka Vřešťála a Víta Sázavského. Na začátku 80. let potkali zpěvačku Zuzanu Navarovou a od té chvíle se datuje existence kapely, jejíž nejslavnější tvůrčí období spadá do druhé poloviny osmého desetiletí.

Skupina existovala do roku 1994, od té doby šli jednotliví členové svými cestami: Vřešťál se Sázavským časem založili skupinu Neřež a stali se z nich uznávaní producenti (mj. Jaromír Nohavica), Zuzana Navarová se po letech hledání optimálního výrazu dokonale našla ve spolupráci se skupinou Koa, s níž spolupracovala až do své předčasné smrti v roce 2004.

„Rozešli jsme se v dobrém, možná v ‚nejlepší formě'... A vždycky se mi líbilo, co Zuzka dělala i po éře Nerez," uvedl Vřešťál v on-line rozhovoru se čtenáři iDNES.cz a dodal: „Nerez byla hodně vážně se beroucí kapela, ale Koa i Neřež jsou víc do legrace a do pohody."

Navarová by v letošním roce oslavila padesáté narozeniny a její bývalí kolegové z Nerezu se rozhodli toto jubileum oslavit. Zdeněk Vřešťál napsal vzpomínkovou knihu Ne, Nerez nerezne a jako majitel koncertní agentury vyprodukoval sérii koncertů, které bývalou frontmanku Nerezu připomenou.

Ve dnech 15.-18. června vyroste v parku u stadionu Viktorie Žižkov cirkusové šapitó, ve kterém každý večer zahraje částečně obnovený Nerez vždy s jedním zajímavým hostem: Marií Rottrovou za doprovodu Neřež, Vlastou Redlem, skupinou Toxique a s bratry Ebeny.

Původní členy budou v obnoveném Nerezu reprezentovat Vřešťál se Sázavským a perkusista Pavel Plánka, na basu je doplní Filip Benešovský (jinak člen Neřež), mikrofonu se po Zuzaně Navarové odvážně chopí Klára Vytisková (Toxique). Není to náhoda. Její otec Vladimír Vytiska byl téměř po celou dobu existence Nerezu jeho kontrabasistou. Výběr zpěvačky Zdeněk Vřešťál komentoval i v on-line rozhovoru: „Klára je naprosto originální zpěvačka, písničky nekopíruje, ale zpívá je po svém, je to fakt moc dobrý a určitě je posunula v dobrém někam dál! O Kláře ještě uslyšíme!!!"

Ondřej Bezr

Recenze

NEREZ SE VRACÍ, ABY UCTIL NAVAROVOU

Koncerty Pocta Zuzaně Navarové opět přivádějí na scénu písně proslulé skupiny Nerez.

Tolik písní skupiny Nerez při jednom koncertu nezaznělo dlouhé roky. Nyní se ale repertoár proslulé folkové kapely vrací na pódia ve více než hodinovém programu. Něco zásadního se však změnilo. Zpěvačku Zuzanu Navarovou nahradila o generaci mladší Klára Vytisková z kapely Toxique - ta letos získala hudební cenu Anděl jako objev roku.

Zuzana Navarová, jejíž alba vlastní desítky tisíc lidí, zemřela v prosinci 2004 a letošního 18. června by oslavila padesáté narozeniny. Právě v tento den vyvrcholí v šapitó na pražském Žižkově série čtyř koncertů nazvaných Pocta Zuzaně Navarové, jichž se od pondělí do čtvrtka kromě původních hudebníků Nerezu zúčastní také Bratři Ebenové, Vlasta Redl, Marie Rottrová a rovněž Toxique. Ti všichni by měli po koncertu Nerezu s Vytiskovou zahrát píseň, kterou si z repertoáru Navarové vybrali.

Pokrevní pouto

Jeden ze tří zakládajích členů Nerezu, Zdeněk Vřešťál, k tomuto výročí také napsal knihu vzpomínek Ne, Nerez nerezne, kterou vydalo nakladatelství Galén. Tu lze číst „interaktivně" u počítače - je v ní řada odkazů na kuriózní nahrávky umístěné na internetu. „Chceme uctít Zuzanu. Vážíme si toho, co psala a jak zpívala. Má se slavit a ne truchlit," zdůvodňuje Vřešťál vydání knihy i pořádání koncertů s Klárou Vytiskovou.

Čtyřiadvacetiletá Vytisková je s Nerezem „pokrevně" spojena. Kapelu sice na začátku osmdesátých let založilo trio Navarová, Vřešťál a Vít Sázavský, ale záhy se k nim přidal Klářin otec, kontrabasista Vladimír Vytiska. Ten s Nerezem v osmdesátých a na počátku devadesátých let nahrál tři studiová alba - Masopust, Na vařený nudli a Ke zdi, která zachycují zásadní, autorskou část repertoáru kapely.

„Dali jsme Kláře ta tři alba i s bonusy, které vyšly později, ať si vybere písničky, které se jí líbí. Ze čtyřiceti si jich vybrala asi sedmnáct. Svobodnou selekcí jsme pak došli ke třinácti písničkám," vysvětluje Vřešťál, jak vznikal repertoár u koncertů Pocta Zuzaně Navarové.

Původně měli Vřešťál se Sázavským vyhlídnuto několik zpěvaček, které by mohli angažovat pro „navarovské" koncerty. „Některá zpívala čistě, jiná hezky vypadala, ale nebylo to ono. Klára má hodně zajímavý hlas, naprosto odlišný od Zuzanina. Nenapodobuje ji, je to originál, stejně jako jím byla Zuzana," vysvětluje Vřešťál, podle něhož se Vytisková s Navarovou dobře znaly: „Když se Nerez rozpadl, Zuzana k Vytiskům často jezdila a Kláře jako zpěvačce radila."

Klára Vytisková je tak nepřímo dalším z pověstných objevů Zuzany Navarové, mezi něž patří romská zpěvačka Věra Bílá, která se skupinou Kale objela svět, než se s ní Kale rozešli, a pak písničkářka Radůza. Vřešťál připomíná, že například ve způsobu, jakým dnes Radůza řadí písně při svých koncertech, je „rukopis" Zuzany Navarové čitelný.

Beatles bez Lennona

Nerez existoval do roku 1994. Ještě stihl vydat poslední studiové, pro něj netypické, album Nerez v Betlémě sestavené z českých a moravských koled. A také poslední koncert kapely, 20. prosince 1994, patřil těmto lidovým písním. Nerez svou kariéru „dohrával" v původním triu, kdy se úspornou instrumentací doprovázející tři dokonale sezpívané hlasy vracel ke svým počátkům. Jako by i obalem na „betlémském" albu, kde se „svatá" trojice Navarová-Vřešťál-Sázavský sklání nad kolébkou s novorozenětem, chtěl naznačit, že začíná nový, jiný život. Zatímco Vřešťál se Sázavským založili muzikantsky výtečnou kapelu Neřež, která přesto připomíná „Beatles bez Lennona", dočkal se „John" druhého vrcholu: s kapelou KOA se Zuzana Navarová Nerezu přinejmenším vyrovnala.

Ivan Hartman

Recenze

VŘEŠŤÁL Z NEREZU JE SÁM SOBĚ KRITIKEM

„Vy z toho Nerezu tam máte všechno, co je v klasické harmonii zakázané! Ale když vono je to tak krásný!" Tak mluvil profesor státní konzervatoře Arne Linka k členům skupiny Nerez - jedné z nejvšestrannějších hudebních formací osmdesátých let, jejíž repertoár sahal od folku, přes rock, ozvěny nové vlny až po world music. Trojhlas Zuzany Navarové, Víta Sázavského a Zdeňka Vřeštála svou bezprostředností přitahoval nejen „fajnšmekrovské" návštěvníky vysokoškolských klubů, ale i fanoušky trampských a countryových písní.

Zdeněk Vřeštál se nyní odhodlal k sepsání historie skupiny, která se stala legendou nejen pro jeho vrstevníky. Vždyť k hudbě Nerezu se vracelo i mnoho těch, kteří po rozpadu skupiny v roce 1994 poslouchali povedené desky předčasně zemřelé Zuzany Navarové s její vynikající kapelou Koa. Knihu Ne, Nerez nerezne právě vydal Galén.

Zdeněk Vřeštál knihu věnoval Navarové k dnešním nedožitým padesátinám. A spolu s příběhem Nerezu přibližuje autorskou jedinečnost i osobní svéráz této zpěvačky, textařky a producentky. Sem patří i bouřlivácká vzpomínka na finále Porty v roce 1982: „Zuzana při úvodním zpívání trampské hymny Vlajka nepovstala a mezi zkoprnělými diváky zůstala osamocená sedět v černém koženém kabátě, pískajíc do Vlajky na prsty..."

Zdaleka nejzajímavější jsou ale líčení, jakým způsobem Nerez skládal a aranžoval své songy. Včetně Vřešťálových osobitých „recenzí" vlastních i Zuzaniných písní, v nichž autor dokázal zůstat, řečeno rýmem Navarové „hluboko nad věcí".

Když autor s odstupem let usoudí, že písnička je výborně napsaná, nejprve nás podrobně zasvětí do peripetií jejího vzniku, a pak si ji bez obalu pochválí. Ale také se nerozpakuje strhat například třetí desku Nerezu, která vyšla v roce 1990 a obsahovala písničky z jara 89, jež už podle Vřeštála nikoho nezajímaly. „Tohle už nejsme my, ale produkt hudebního průmyslu. Podřídili jsme se, pravděpodobně dětinsky znepokojeni tím, co se bude v novém kapitalismu dít," spílá s gustem sobě i druhům nad skladbou Johanka z parku.

V mnoha případech jsou ale výtky dodatečným odrazem příslovečné preciznosti, hudebního a textového puntičkářství, jimiž byla skupina proslulá. Se stejnou pečlivostí a nadhledem Vřeštál vystavěl i příběh Nerezu. Vždy sarkastická Navarová, která by se podle autora k něčemu takovému, jako je kniha o Nerezu, přemluvit nedala, by mu nad tímto dílkem mohla máloco vytknout.

Jiří Leschtina

Recenze

NE, NEREZ NEREZNE A KNÍŽKA O NĚM NENUDÍ

Od 15. do 18. června se s ní budou v cirkusovém šapitó u stadionu žižkovské „Viktorky" potkávat zajímaví hosté včetně bratří Ebenů, Marie Rottrové nebo Vlasty Redla. Společně si zahrají písničky starého dobrého Nerezu, z něhož současná formace vzešla, a oslaví nedožité padesátiny někdejší opory populárního tria, zpěvačky Zuzany Navarové.

Návštěvníci připravovaných koncertů si do té doby možná stihnou přečíst knížku Ne, Nerez nerezne, která právě vyšla u nakladatelství Galén a v níž kytarista, textař a skladatel Zdeněk Vřešťál poutavým způsobem zrekapituloval předčasně skončenou historii jedné z nejzajímavějších českých kapel osmdesátých let. Smutek ani nostalgii však v jeho vyprávění nehledejme: věčnému vtipálkovi a pábiteli sluší nadhled a veselé historky, jimiž chytře prošpikoval nutný faktografický základ.

„Zábava se pomalu rozjíždí, přehrávají se desky na gramofonu a konečně někdo vybaluje kytaru. Hned je venku druhá a hrají se Beatles. Vedle v kuchyni se předvádí Navarová s ukrajinskou lidovou. Zdeněk s Vítkem hrají první vlastní píseň a Zuzana zřejmě odpovídá stejnou zbraní. Začíná historie kapely, která ještě neví, že bude Nerez." Tak zní poznámka k 22. lednu roku 1980, kterou Vřešťál zahrnul do svého knižního deníku, když si předtím oživil paměť pomocí diáře svého spoluhráče Víta Sázavského.

Zvláštní seznámení

Luxusní vila, v níž se blíže nespecifikovaný večírek konal, měla výhled na zahradu s kopiemi soch z Karlova mostu. Tak zvláštně se tedy seznámilo trio, které si už brzo připíše na konto hity Tisíc dnů mezi námi a Na vařený nudli. Bizarních událostí od té doby zažilo ještě pěknou řádku, přičemž prim v tomto směru drží zájezd na Kubu s dívčí skupinou Panika, Peterem Nagym a Ivetou Bartošovou. Pro takové historky stojí za to přečíst Vřešťálovu knížku od A do Z, i když třeba nepatříte k té polovině folkového národa, které Nerez konvenoval.

„Každý druhý chlap třímal v ruce lahev rumu, všichni tancovali a zpívali do rytmu, a když se On a Ona tančící pod pódiem měli opravdu hodně rádi, tak se přímo pod námi měli opravdu hodně rádi…" Zlatým hřebem úspěšné svazácké výpravy pak prý byl „koncert na místním baseballovém stadionu pro 30 000 černoušků nadšených z Ivety Bartošové jedoucí na koni a zpívající na plný playback některou ze svých zásadních písní".

Třicet malých boroviček

Odpusťte, že se tato recenze nenese v příliš seriozním duchu, ale člověku se nějak nedaří přemítat nad hloubkou introspektivních textů Vřešťála a Navarové či kvalitou promyšlených aranží Víta Sázavského, když jsou mu jedna za druhou servírovány příhody, z nichž by se v mžiku dal sestavit seriál o odvrácené tváři české pop music. Z roku 1987 si autor publikace Ne, Nerez nerezne kupříkladu vybavuje prvomájové ráno, kdy v jedné hotelové restauraci na Moravě jeho spolustolovník Marián Kochanský z kapely Lojzo objednal „tridsať malých borovičiek" pro výpravu desetiletých školáků. „Veď dnes je ten Medzinárodný deň dětí…"

Kontrast strohé faktografie a osobního „drbání" se ukazuje jako ideální forma hudební biografie. Snad by tu nemuselo být tolik odkazů na internetové adresy - kdo ví, co když zítra spadne na Zemi meteor, technika zkolabuje a těm, co přežijí, zbude jen pár stránek z trosek veřejné knihovny? Nicméně deníková forma umožnila Zdeňku Vřešťálovi postupovat v oprašování dávno zasutých vzpomínek svižně a záživně. Škoda, že stejně rychle utekla léta vyměřená práci s jeho vzácně sehranými přáteli…

Michal Bystrov

Recenze

ZDENĚK VŘEŠŤÁL SLOŽIL HISTORII KAPELY NEREZ DO MOZAIKY

Knižní biografie Nerezu není suchým výčtem faktů a zároveň není ani pouhou sbírkou historek ze života. Má ode všeho trochu a výstižně ilustruje i šedou dobu „socialistických" 80. let, kterou se svobodomyslná skupina musela protloukat.

Písničkář, zpěvák a kytarista Zdeněk Vřešťál se do knihy pustil na popud vydavatelství Galén a zjevně s chutí, ač sám v úvodu zdůrazňuje, že nikdy netrpěl potřebou zanechat memoáry. Je dobře, že se nechal přesvědčit. Nejedná se o sice o text podobné vážnosti jako například svazek o sdružení písničkářů Šafrán od stejného vydavatele, jde spíše o vyprávění zábavnější a odlehčené, ale i tak knížka nazvaná Ne, Nerez nerezne poslouží jako připomínka historie a zákulisí domácího folku (v nejširším smyslu slova).

Vřešťál se neomezuje pouze na dobu největší slávy Nerezu, sleduje jednotlivé muzikanty i po rozpadu skupiny. Nicméně právě materiály z 80. let tvoří stěžejní, nejzajímavější část dílka. Kniha je zamýšlena i jako pietní vzpomínka k nedožitým 50. narozeninám zpěvačky a písničkářky Zuzany Navarové, i když, jak uvádí Vřešťál, „ona by se k něčemu takovému, jako je kniha o Nerezu, přemluvit nedala".

Autor zvolil metodu psaní, která je vlastně celkem jednoduchá a zároveň velmi efektní. Postupně skládá jednotlivé střípky tak, že vytvoří srozumitelný obraz. Kapitoly člení podle letopočtů jako zápisník. Do úvodu kapitol heslovitě popíše pro připomenutí atmosféry dobové reálie. Například „děti se těšily z uhelných prázdnin" (energetická krize), „zemřel sovětský stranický pohlavár Leonid Iljič Brežněv", „na území ČSSR byly rozmístěny sovětské rakety středního doletu" či „Československo zaplavila trička se Sandokanem". Některé průpovídky sice působí s odstupem času komicky, ovšem kdo tuhle dobu zažil, tomu občas pěkně zatrne.

Největší část textu tvoří pochopitelně Vřešťálovy vzpomínky, ovšem často prokládané citáty z diářů spoluhráče Víta Sázavského, texty písní (občas jde o faksimile rukopisných či strojopisných stránek, škrtance a přepisy dávají možnost nahlédnout do „tvůrčího procesu") či články z dobového tisku. Výsledek působí díky pestrosti velmi čtivě a zároveň docela hutně.

Některé historky, zvláště z divokých klubových večírků, budí místy až lehce bulvární dojem, ovšem pobaví a nikdy nespadnou na úroveň skutečného nevkusu. Spíš opět pomohou k dokreslení dobové atmosféry: „Kromě muzikantů a krásnejch holek se tam potácel i člen ÚV SSM soudruh Pravda, kterého si pamatuji jenom proto, že to všechno byla pravda... Takové jméno oPravdu dobrého soudruha se nezapomíná!" Občas je Vřešťálův styl až příliš popisný a statický, ale není fér mu to vyčítat. Zvláště, když se sám v úvodu obhájil, že není spisovatel, ale muzikant.

Součástí svazku je i podrobně zpracovaná diskografie Nerezu a „následnických" projektů, potěší i dobrá fotodokumentace. Knížka uspokojí především příznivce Nerezu a hudební nadšence obecně, ale může zaujmout prakticky kohokoliv.

Tomáš S. Polívka

Recenze

Historie naší snad nejvýznamnější folkrockové skupiny Nerez si jistě zasloužila být sepsána a na výzvu nakladatelství Galén se tohoto úkolu zhostil jeden z jejích spoluzakladatelů Zdeněk Vřešťál. Byl to šťastný nápad. Dráha kapely se odvíjela vcelku poklidně, bez jakýchkoliv skandálů či navenek bouřlivě projevovaných emocí mezi triem Vřešťál-Sázavský-Navarová. Zdánlivě tedy neskýtá příliš atraktivní látku ke zpracování. Právě Vřešťál však může nabídnout pohled z vnitřku, v němž se více než na „veselé historky z natáčení" (třebaže pár úsměvných příhod v podkapitolách Ze života muzikanta též přidá) soustředí na podrobný rozbor jednotlivých písní, včetně okolností jejich vzniku a inspiračních zdrojů. Jeho sepsané vzpomínky nejsou ani tak klasickou (auto)biografií, jako spíše kronikou či deníkem skupiny (ostatně přetisknuty jsou zde i přímé citace z diáře kolegy Víta Sázavského), což je pro vnímavého, inteligentního čtenáře a posluchače (a především z nich se rekrutovali příznivci Nerezu) mnohem cennější. Ano, i posluchače, jelikož Vřešťál jako bonus uvádí řadu odkazů na příslušné webové adresy, kde jsou ke slyšení mnohdy unikátní a nedostupné nahrávky Nerezu, o nichž se v knížce též dočtete.

Leoš Kofroň

Recenze

VŘEŠŤÁL O NEREZU

Když jsem před prázdninami narazil v obchodě na tu knihu, jejíž obal vychází z druhého LP Nerezu Na vařený nudli, blesklo mi hlavou, že jde asi o marketingový tah související s nedožitými padesátinami Zuzany Navarové. Což nemyslím nijak pejorativně, Zuzana byla mimořádná osobnost, připomenout si ji je důstojné a spravedlivé, a bude-li ta knížka dobrá...

Když jsem se do ní zabral, začal jsem být na pochybách. Dokonce natolik, že jsem se znovu podíval, jestli ji vydal Galén. Copak o to, výtvarně pestrá a čistá, ale přece jen mi přišlo, že způsob, jak je koncipována, není úplně to, co jsem čekal. Je to takové osobní vyprávění, založené spíš na paměti a emocích než na nějakém chladném rozboru. Místy paměť v konfrontaci s výpisky z diářů Víta Sázavského asi selhává (například Vřešťál píše, že Zuzana odjela na Kubu 16. září 1982 a podle diáře Sázavského se Vokalíza (kterou Zuzana vyhrála) konala 28.9.1982). Některé věci Zdeněk jako autor přechází v pár řádcích, jako by tak nějak přišly samy, a dovedu si představit, že dobrý redaktor by doplňujícími otázkami vybádal, jaké bylo jejich pozadí. Ke cti autora slouží, že celkem nepomlouvá, utahuje si jen z Ivety Bartošové a svazáckých funkcionářů.

Ale jsou přinejmenším dva důvody, proč je kniha zajímavá. Jeden je koncepční a druhý obsahový. Ten koncepční souvisí s webovými stránkami kapely. Zejména v první části knihy (popisující příběh kapely chronologicky, rok za rokem) jsou v textu odkazy na písně či jejich ukázky na webu, takže opravdu doporučuji číst poblíž počítače.

Tím obsahovým bodem je Vřešťálovo glosování všech písní na deskách kapely. Je nesmírně zajímavé přečíst si, co na písních starých dvacet a více let a na konkrétních nahrávkách oceňuje jejich interpret a spoluautor. Tady bych asi doporučil nejdřív si pro připomenutí pustit album znovu, a pak si ho poslechnout po jednotlivých písních se Zdeňkovým komentářem, který jde mnohem častěji po aranžích a muzice než po textech. Opravdu zajímavá konfrontace a vhled do kuchyně špičkové kapely.

Kniha je doplněna mnoha zajímavými fotografiemi, dokumenty, několika přetištěnými články, včetně recenzí (ta Rejžkova má stejný titul jako kniha), a asi pro odlehčení i několika historkami z bohémského života muzikantů osmdesátých a raných devadesátých let.

V závěru najdete diskografii nejen Nerezu, ale i projektů členů kapely (včetně Neřež a KOA), vzhledem k charakteru knihy se ale celkem logicky neobjeví jmenný rejstřík.

Pokud ji budete jen číst, stačí vám asi den, pokud ji využijete k novému poslechu alb i ukázek na webu, je to hezká, mírně nostalgická zábava na týden.

Jiří Moravský Brabec

Recenze

ODOLAT RZI

Nebýt zákeřné choroby, dožila by se v červnu tohoto roku padesátky jedna z nejosobitějších českých zpěvaček posledních dekád, Zuzana Navarová. Předpokládejme, že se to smutné výročí neobejde bez vzpomínkových článků, pořadů a snad i nějakého toho výběrového cédéčka. Na písničkářku neobyčejně vysokého intelektu, vytříbené pěvecké techniky a svébytného poetického slovníku však můžeme vzpomínat i s knížkou v ruce. Publikaci s názvem Ne, Nerez nerezne sepsal jeden ze zakladatelů skupiny, v níž na sebe Navarová prvně výrazně upozornila, kytarista, skladatel, textař a zpěvák Zdeněk Vřešťál.

Příběh Nerezu je krátký, ale v kontextu české hudební scény nepřehlédnutelný. Není mnoho kapel, které by se staly legendou prostřednictvím pouhých tří studiových alb. Latinskoamerické rytmy se v její tvorbě potkávaly s domácí folkovou tradicí i ohlasy poučeného rocku pro dospělé, jak se v osmdesátých letech také říkávalo tvorbě Petera Gabriela a Stinga. Kapela, jejíž zánik předznamenala skutečnost, že své nejzralejší album natáčela v době, kdy v Československu padl režim, a které se dostalo na trh přesně v okamžiku, kdy mohlo jen málokoho zajímat, je však atraktivní dodnes - jak dokládá například nedávné souborné vydání všech jejích nahrávek, zpěvníku a klipů na 3CD Bastafidli. A vlastně není divu, velká část písní kultivovaného vysokoškolského tria působí opravdu nerezavějícím dojmem.

O skupině, jež i vlivem nešťastných okolností získala takřka kultovní status, se dá jen těžko napsat něco nového. Knížka Zdeňka Vřešťála to víceméně potvrzuje, ke cti autora je ovšem třeba poznamenat, že zmíněnému úskalí statečně čelil. Vedle popisu klíčových událostí z historie kapely a nástinu okolností vzniku často již zlidovělých písní nabízí i populární historky ze zákulisí koncertních turné (zvláště epizody ze svazácké výpravy na Kubu pobaví…), řadu málo známých fotografií, vtipně pojaté záhlaví jednotlivých kapitol i kvalitní typografii Ivana Prokopa. Další kvalitou titulu (a také zdůvodněním, proč o něm píšeme právě v této rubrice) je jeho „multimediální" rozměr - zásadní i bizarní nahrávky a data Vřešťál ilustruje odkazy na velmi funční web Nerezu. Čtené tak lze konfrontovat se slyšeným a vesměs je to zajímavá zkušenost.

Nakladatelství Galén pokračuje nerezovskými memoáry v mapování historie českého písničkářství. Vedle zpracování osudů představitelů sdružení Šafrán, Klimtova životopisu Karla Kryla nebo Bezrova rozhovoru s Vlastou Třešňákem působí Vřešťálova kniha spíše nenápadně. Čtenáře si ale jistě najde.

Milan Šefl

Recenze

Nakladatelství Galén vydalo další knihu z hudební oblasti. Napsal ji Zdeněk Vřeštál a dal jí trochu komplikovaný, ale výstižný název NE, NEREZ NEREZNE, z něhož je jasné, o čem bude řeč. Zdeněk za pomoci svého textového i hudebního archivu a s přispěním informací z diáře Víta Sázavského vytvořil jakéhosi průvodce historií kapely Nerez. Kniha začíná rokem 1979, kdy se Zdeněk seznámil s Vítem a začala jejich hudební spolupráce. Důležitý je samozřejmě rok následující, kdy dochází k setkání se Zuzanou Navarovou a je položen základ společné tvorby, která trvala až do roku 1994, kdy se Nerez v klidu rozešel. Autor prochází chronologicky rok za rokem a každý z nich uvozuje připomenutím některých důležitých událostí, k nimž v tom roce ve světě nebo u nás došlo. Zdeňkův text je doplněn jednak poznámkami z Vítova diáře a pak řadou fotografií a faksimilí textů, obalů gramodesek, plakátů a dalších písemností. To ale není všechno. V textu je občas odkaz na internetové stránky kapely, kde si čtenář může poslechnout hudební ukázku vztahující se k právě čtenému nebo shlédnout nějaký další zajímavý dokument. Závěr knihy patří obsáhlé a podrobné diskografii nejen Nerezu, ale i jeho jednotlivých členů, včetně navazujících kapel KOA a Neřež. Kniha je výborně pojednána i po stránce grafické, což je zásluha Ivana Prokopa a Michala Cihláře, a je věnována památce Zuzany Navarové, jejíž nedožité padesáté narozeniny si připomeneme 18. června.

Ivan Kott