Mozek a jeho duše

Recenze

V edícii Makropulos vychádza už v treťom, rozšírenom a prepracovanom vydaní v roku 2005 populárne spracované dielo Dr. F. Koukolíka z 3. lekárskej fakulty Karlovej univerzity v Prahe. Dr. Koukolík je známym popularizátorom vedy a celý rad jeho publikácií našiel veľké rozšírenie v širokej vrstve lekárov i nelekárov.

V publikácii »Mozek a jeho duše« sa zaoberá otázkami poznania, vnímania, pamäti, reči a jazyka, venuje pozornosť motorike a lateralite, zaoberá sa jednotlivými aspektami ľudského mozgu - vedomím, citovým mozgom, sociálnym mozgom a kognitívnymi schopnosťami. Záver publikácie tvorí prehľad literatúry, skratky a niekoľko poznámok.

Krátky životopis autora, ktorý je patológom so zameraním na neuropatológiu ukončuje túto dobre napísanú, zaujímavú a informujúcu publikáciu, ktorá iste nájde veľké rozšírenie u každého, kto má záujem o ľudský mozog a jeho aktivity a funkcie.

Veľkým oživením sú jednoznačne ilustrácie a kresby známeho českého karikaturistu Vladimíra Renčína, ktoré vytvárajú určitý rámec celého diela. Jednotlivé kapitoly sú doplnené celým radom ilustrácií, obrázkov a kresieb, ktoré zvýrazňujú odborný text Koukolíkovej knihy.

Dielo Dr. Koukolíka je prínosom nielen pre odbornú verejnosť, ale aj pre každého, kto má záujem o otázky mozgu a duše a nie je špecialistom - lekárom. Technické a polygrafické vybavenie publikácie zodpovedá štandardu pražského vydavateľstva Galén.

Recenze

Malé zastavení nad jedním knižním přírůstkem

Neuropatologa a popularizátora vědy o lidském mozku Františka Koukolíka jistě netřeba představovat. Jeho publikace si to ovšem zaslouží vždy znovu a znovu. V nakladatelství Galén vychází již třetí vydání knihy Mozek a jeho duše, navazující na své jmenovce z let 1995 a 1997. Vychází-li po takové době opět pod stejným názvem publikace, která je odrazem soudobých vědeckých výzkumů a teorií, o něčem to jistě svědčí. Třetí vydání je samozřejmě přepracované, aktualizované a místy rozšířené, tak jak to autor považoval s ohledem na pokračující výzkumy v tomto oboru za nutné.

Kniha je psána tradičně v duchu co největší přístupnosti i laické veřejnosti, samozřejmě v mezích možností daného tématu. Na rozdíl od mnohých esejistických publikací autora patří tato spíše k žánru přísnému - k seriózní rešerši soudobého poznání o lidském mozku, napříč všemi kontinenty - neb věda naštěstí nemá hranic. Nehledejte v ní tedy eseje, či pokusy o kázání jakéhokoliv druhu - kniha i tentokrát ctí svůj titul. Fr. Koukolík je neúnavným rešeršérem zahraničních zdrojů, a můžeme se proto spolehnout, že k uvedenému datu vydání je přehled témat a poznatků opravdu reprezentativní. Nezklame ovšem ani veřejnost odbornou, protože může sloužit nejen jako komplexní průvodce po přehledu nejdůležitějších témat ve vztahu k lidskému mozku, ale zároveň i jako přehledný rozcestník internetových zdrojů k těmto tématům. Jen uvedené URL adresy si přirozeně musí čtenář pečlivě do prohlížeče přepsat sám a musí se smířit s tím, že dynamický a nákladný výzkum probíhá hlavně mimo hranice naší rodné hroudy a texty jsou tudíž anglofonní. Tento bonus ocení každý, v kom přečtení knihy vzbudí další hlubší zájem, a citlivý výběr informačních zdrojů v internetu je opravdu cennou přidanou hodnotou, a publikaci tak povyšuje vysoko nad omezení, které by vyplývalo z pouhého počtu stran. Seznam literatury tentokrát autor omezil na opravdové minimum, takže pro pokročilejší orientaci v českojazyčných titulech musí čtenář projevit i vlastní iniciativu. Ovšem stačí sáhnout po jiné Koukolíkově knize a po prolistování rázem pochopíme, co nám tím autor chtěl naznačit a čeho nás chtěl i výslovně ušetřit - nepřehledného množství literatury, především cizojazyčné a laické veřejnosti obtížně dostupné. Někdo v tom možná uvidí jistý paternalismus, ale ze svého laického pohledu a vzhledem k zacílení knihy, která nevychází poprvé, to vidím jako ospravedlněné.

Obsah je výstižný, čtenářsky přívětivý a precizní a umožňuje dobrou orientaci v tom, co od knihy můžeme očekávat a kde to posléze nalézt.

Každého čtenáře potěší, že kniha je bohatě obrazově vybavena. Barevnými a velice názornými snímky a schématy počínaje a tradičními tematickými odlehčujícími ilustracemi Vladimíra Renčína konče. Celá publikace je důstojným zosobněním autorových mnohaletých zkušeností s popularizací vědy, oceněných při nejedné příležitosti, a díky svému zpracování i estetickým zážitkem, který bychom od podobného žánru jistě nečekali. Jelikož je Fr. Koukolík i překladatelem mnohých zahraničních publikací s příbuznou tematikou, platí doslova, že kdybychom jej v Česku neměli, museli bychom si jej vychovat...

My lidé jsme hrdí na ledacos - na svou kulturu, technologie, životní styl, hrubý domácí produkt... Ale především jsme hrdí sami na sebe. Poznej sám sebe, říká okřídlená délfská poučka. Ale známe se tak dobře, jak bychom dnes mohli a měli? Skoro každý na požádání správně zodpoví, že nejsložitější věc ve vesmíru je lidský mozek, někteří k tomu samozřejmě opatrně dodají, že hned po svém stvořiteli. Snad jen pár takových, co si právě koupili nejnovější auto nebo počítač a ještě jej nestačili zapnout, se do odpovědi trochu zamotají. Ale díky usilovné píli lékařské vědy již nemusíme s otevřenou pusou stát před tím, co nám tu pusu otvírá a zase ji zavře, jakmile si uvědomí, že nás někdo zvídavě pozoruje a nám to není příjemné.

O všech lidských vědách platí, že jsou jen lidským pokusem o jistou úroveň popisu z celku komplexní reality. Poznat lidský mozek však stojí na úsvitu každého vědeckého poznání, neboť jde o jádro epistemologie vůbec. Teprve rozpracováním empirické vědy o našem nástroji vnímání, myšlení a jednání můžeme odpovědně vstoupit do hermeneutického kruhu poznání a snažit se o poznání, které bude stát na pevnějších základech, než když jsme byli odkázáni na naši introspekci a jen matně jsme tušili, o jakých problémech pojednává gnoseologie a na co si máme dávat pozor.

Je pozoruhodné, jak dlouho lidstvo nedokázalo pochopit a v převažující míře stále nechápe, že snažit se uchopit vlastní nástroj myšlení tímtéž nástrojem myšlení není možné už v principu a není to jen našimi kusými poznatky. Subjektivita není cestou k objektivní vědě a nestačí si toho pouze být vědom. Subjektivita není jen výstražně vztyčený metodologický prst - subjektivita je past, kterou musíme obejít, chceme-li se dozvědět, co můžeme poznat. Chceme-li vystoupit z quasiproblému postmoderny, není jiné cesty, než sjednotit základ všech spekulativních oborů právě na platformě nesubjektivního poznání našeho poznávacího orgánu. Svět jazyka, intencionality, myšlení, emocí či estetiky vyrůstá z naší subjektivity a je čistě a jen produktem lidského subjektivního uchopení toho, co se mu z obklopující reality vyjevuje, co je mu z jeho vlastní duševní činnosti přístupné a jak to dokáže svým myšlením uchopit. Náš mozek není černou skříňkou, stvořenou k obrazu něčí dokonalosti - to jen my sami jej nemůžeme poznat sebezkoumáním a sebeinterpretací. Tak dokonalé naše sebeuvědomění být nemůže a musíme se s tím smířit. Nechceme-li tedy brát vědu a filosofování o ní jen jako ušlechtilou duševní zábavu a rekreaci, ale myslíme-li to s ní z nejrůznějších osobních důvodů vážně, je poznání mozku nutným východiskem. Poznání lidského mozku je nejvyšším společným jmenovatelem na cestě ke sjednocení člověka všech kultur pod jednou střechou poznání sebe sama, protože kultura v poslední instanci stojí právě na tom, co dělá z živočicha člověka - na rozumu. Jenže rozum je jen jeden projev mnohem komplexnější činnosti mozku a bez znalosti mozkových funkcí to pro nás bude stále jen jev chaotický. Naše myšlení není projevem transcendentality jakéhokoliv druhu, náš rozum je projevem více či méně dokonalé činnosti jednoho tělesného orgánu, který evoluce »vyprojektovala« k úplně jinému použití, než k čemu všemu slouží dnes. Kdyby se příroda mohla divit, divila by se, a kdyby mohla litovat, litovala by, že byla tak slepá a otevřela nevědomky Pandořinu skříňku. Ale politováníhodní jsme i my, dokud si neuvědomíme, že náš mozek má svá omezení, své historické evoluční kořeny a že od něj nemůžeme čekat víc, než k čemu původně vznikl a než to, co jsme z něj dokázali v relativně krátké historické epoše vyšlechtit vědomým i neuvědomělým kulturním výběrem. Podobně impozantní výkon provedl člověk se svým psem, když dokázal vyšlechtit pohádkově pestré varianty původního druhu, které mají takové vlastnosti, že je hrdě nazýváme nejlepším přítelem člověka, a podle všeho dosahují inteligence až dvouletého dítěte. Ale z pohledu konstrukčního - DNK, jsou změny nás i našich psů neuvěřitelně zanedbatelné a z tohoto pohledu jsme plni »konstrukčních přežitků« a konzervativních mechanismů, na které jako lidé v rámci kultury raději vůbec nemyslíme.

Tato kniha je skvělou branou k poznatkům o lidském mozku a něco podobného nejenže v české produkci nenajdete, ale můžeme být hrdi, že je to právě čeština, ve které tato kniha vznikla. Nevím, jestli právě Vergilia má si přečísti i skladník, ale na svůj mozek by si jistě trochu času najít měl. Není totiž v dějinách vesmíru větší fenomén, než sebeuvědomění. A i když je naše sebeuvědomění spíše subjektivní dezinterpretací naší bezprostřední biologické podstaty a fundamentálních potřeb, není nic úžasnějšího a zároveň komičtějšího, než dopřát mozku čtení o mozku. Jestli z nás něco může udělat bytosti nesmrtelné, tak je to právě tato schopnost. I když to pro některé může znamenat, že tím jako Hérostratos zapálí mnohé chrámy. Chrámy, coby svatostánky svých naivních předsudků a pověr o duši.

Jan Sýkora

Recenze

Bylo by nošením sov do Athén psát o kvalitách jednoho z našich nejlepších popularizátorů medicíny a psychoneurofyziologie. Je obdivuhodné, jaký široký intelektuální záběr jeho mozek zvládá a přitom František Koukolík zůstává skromným, v osobním jednání zdrženlivým člověkem. Více takových jedinců by naše společnost moc a moc potřebovala.

Již třístránkový úvod je požitek si přečíst. Vyjadřuje autorovo krédo o naší existenci, její složitosti, vlivu genetiky a prostředí na naše »jáství«.

Ale k věci: Kniha je psána »pro vzdělané laiky« a předpokládá nejméně středoškolské vzdělání a řádnou dávku touhy po vědění a trpělivosti vstřebat řadu »odborných« termínů, z nichž některé jsou méně obvyklé - jako kupř. »těleso svorové« pro latinské corpus callosum, největší a nejdůležitější propojení našich mozkových hemisfér. Z celého textu vyzařuje obrovská znalost a moudrost autorova. Je patologickým anatomem, histologem, vede referenční laboratoř v České republice pro diagnostiku spongiformních encefalopatií u lidí, což je pro diagnostiku tzv. Creutzfeldt-Jakobovy nemoci velmi aktuální v době, kdy počet případů »nemoci šílených krav« u nás stále stoupá a riziko alimentárního přenosu na člověka se nedá absolutně vyloučit. Nejvíce přitahující pro Františka Koukolíka jsou otázky lidského chování a jejich anatomickofyziologický podklad v mozkové hmotě. Nikde nesklouzává do filozofování a drží se mnoha neurofyziologických pramenů, zejména experimentálních, opírajících se o nejmodernější metody funkční magnetické rezonance, pozitronové emisní tomografie a dalších, které umožňují neinvazivně sledovat »duševní pochody« u bdělých a spolupracujících subjektů. Na konci skvělé knihy je velmi obsáhlý seznam internetových literárních pramenů. V textu nechybějí převzaté kazuistiky nemocných s nejrůznějšími poruchami z oblasti řeči, emocí, učení, paměti, drogové závislosti a chování, včetně antisociálních poruch osobnostních u »duševně zdravých« vrahů. Právě krátká kapitola o nálezu snížení utilizace glukózy u nich - zejména v bazálních oblastech frontálního laloku a její kory - jak F. Koukolík zdůrazňuje - vyžaduje požadavek nutné opatrnosti při jejich výkladu. Nelze nevzpomenout zajímavou knihu brněnského farmakologa prof. Štefla o výrobě »šťastných blbců« aplikací proteolytických enzymů do mozku nenapravitelných vrahů. Autor recenze respektuje spravedlivé požadavky civilizovaného světa o nepřijatelnosti trestu smrti, ale má osobní představu, že jednou - zřejmě v neblízké budoucnosti - bude možné chemicky a »nedestruktivně« ovlivnit nenapravitelně nebezpečné mozky jedinců, kteří způsobili jednotlivé i masové tragédie lidstva. Není těžké si představit, čí mozky má recenzent na mysli - jen je včas rozpoznat a najít v demokratické, nestádní společnosti sílu se s tímto eticky choulostivým problémem začít srovnávat.

Několik poznámek klinického neurologa

Koukolíkova kritičnost k cytoarchitektonickým mapám klasiků neuropatologie - Brodmannovy, ekonomovy - Koskinasovy a dalších - pramení z obrovského pokroku díky moderním technikám soudobých neurovědních oborů. Ukázaly totiž velkou individuální variabilitu, když se experimentátor věnuje analýze detailů. Právě tato zjištění ukazují na obrovskou kapacitu neuronální sítě, zapisující potřebné procesy. Na některé »neurologické poruchy« není jednotného názoru. Patří sem například prosopognózie, konstruktivní apraxie aj. K apraxii bych si dovolil doplnit důležitost funkce corpus callosum, kde propojení čelních, exekutivních laloků může vést k motorické apraxii, střední části k tzv. ideomotorické a zadní k ideatorní apraxii, blízké aprax-agnózii. Amúzii je věnováno jen 8 řádků. Jde však o fascinující problematiku, zaměstnávající v současnosti množství vědců-neurofyziologů, studujících latence vzruchů na synapsích, zpožďování atd. Autor zřejmě usoudil, že tato kapitola je natolik složitá, že by ji laik jen těžko chápal. Ale zdůraznění, že u amúzií hraje důležitou roli řečově nedominantní hemisféra (rozpoznávání absolutní výšky tónů) a že jinak je pro múzii nezbytná velmi složitá spolupráce obou hemisfér, je třeba doplnit. Prosodii se autor věnuje podrobněji a upozorňuje na její složitost. Ke kapitole o bilingválních jednicích lze doplnit nové zajímavé údaje, že zobrazovací metody u jednovaječných dvojčat dvojjazyčně vychovávaných od útlého dětství (např. ve švýcarských kantonech) ukazují »rozsvěcování« v místech kortextu identických pro jeden pojem, prezentovaný dvěma různými slovy. Slova dalších jazyků pak jsou »zapsány« do dalších míst! Dobře to vysvětluje »překládání v mysli« při používání cizích jazyků, které neovládáme dokonale, a i klinické zkušenosti disociovaných afázií pro různé jazyky atd. V nesmírně zajímavé kapitole o pěti předpokladech vzniku jazyka si autor poněkud protiřečí: uvádí, že «lidská komunikace je záměrná, komunikace zvířat pravděpodobně není«. Třeba připomenout racionální chování necvičených delfínů, které lze těžko vysvětlit jen »instinktem«. K tomuto problému se vrací ve stati o jazyku v širokém slova smyslu a konstatuje, že hypoteticky abstraktní vnitřní lingvistický výpočetní systém je záležitostí čistě lidskou, čímž je věc vysvětlena.

V pojednání o Parkinsonově nemoci správně uvádí, že nemocní dělají dojem duševně nemocných. Je to dáno zpomalením jejich pohybových funkcí a některých řídicích procesů - iniciace pohybu, poruchy prozodie a snad i vnímání času (podle některých zjištění naší extrapyramidové poradny), tedy nikoliv »duševních« funkcí. Demence se vyskytuje jen asi u 1/3 nemocných.

V otázce pravého a levého mozku velmi správně zdůrazňuje, že mezi praváctvím a leváctvím je plynulý přechod, a zasvěceně probírá řečovou dominanci. Je třeba se ale dotázat, zda v tisku není chyby. Na A. Rodinově sousoší »Polibek« je jasné otáčení hlavy doleva. Podle recenzovaných zkušeností u čistých »praváků« se lidé např. při zkoušce chůze II (při zavření očí a otočení) otáčejí za levým ramenem. Ve sportovní gymnastice praváci metají kola odbočmo na koni na šíř proti směru hodinových ručiček, obrat ve stoji o rukou »točí« za levým ramenem. Opačný směr jsme lidově označovali jako cvik »na chlupatou« a bylo třeba se ho usilovně učit. V textu je podle recenzenta zaměněna strana levá za pravou. Autor uvádí, že v mozečku se nachází přibližně polovina neuronů celého mozku, což se recenzentovi nezdá pravděpodobné. Součinnost mozečku na procedurální paměti, aktivace pravé mozečkové hemisféry při aktivitě Brocaova řečového centra je prokázaná, nicméně neurochirurgové dětí i dospělých tvrdí, že mohou resekovat »beztrestně« značnou část jedné poloviny mozečku (např. při operacích velkých neurinomů akustiku, aby se vyhnuli hmoždění mozkového kmene). Ještě snad jedna drobnost ke kapitole o syndromu rozštěpeného mozku. Každá z hemisfér má »svou paměť«, pacient pravák po kalozotomii je schopen levou rukou natočit matku na šroub, nedovede ho však pojmenovat. Na obrázku 52 na straně 131 je zaměněno pořadí vln na EEG, kde nejpomalejšími jsou vlny delta, nikoliv theta.

Skvělá kapitola je o sociálním mozku. V kapitole o schizofrenii bych rád upozornil na jedno naše pracoviště (Psychiatrické centrum v Praze), které ukazuje na možnost pravdivosti pracovní hypotézy, že lidé s málo vyjádřenou hemisferální dominancí inklinují k onemocnění schizofrenií.

Koncová část knihy je stejně vynikající jako její úvod. Třeba se zmínit o prionových onemocněních, ve kterých je F. Koukolík uznávaným odborníkem. Srozumitelně vysvětluje rozdíl mezi »hodným, fyziologickým prionem« a »zlým«, prinopatie vyvolávajícím proteinem, v jehož terciární konformaci 42 % tvoří nedegradovatelná, pravotočivá šroubovice (beta helix), typická pro amyloid. Fyziologicky se pravotočivá šroubovice u proteinových makromolekul vyskytuje výjimečně - např. u některých kolagenů. F. Koukolík upozorňuje na zajímavé otáčení šplhavých rostlin doprava právě v té části knihy, věnované lateralitě mozku. Upozorňuje, že některé stavební bílkovinné kameny rostlin, jsou-li pravotočivé, vedou k tomu, že se jejich produkty stávají prudkými jedy! Způsob, jakým v neuronech autokatalyticky proteázám rezistentní prion přeměňuje ten »hodný«, geneticky naprogramovaný a stále nově vytvářený, je nejasný.

Summa summarum, kniha určená laikům přináší cenné informace i odborníkům - přírodovědcům, lékařům i dalším - a lze ji jen doporučit k prostudování a posouzení vlastního »jáství«.

Jiří Tichý

Recenze

Po deseti letech od prvního přichází již třetí vydání úspěšné knihy významného neuropatologa, který se proslavil jako autor a spoluautor řady knih popularizujících závažná vědecká témata. Jeho obliba spočívá v tom, že dokáže psát svěžím jazykem, věcně a zajímavě překračovat oblast své vlastní profese a otevírat její široké souvislosti. Jeho popularizující výklad uvádí čtenáře do složitého labyrintu neurofyziologie, záhad evoluce a dalších problémů přírodních a současně i humanitních věd, aniž by to bylo za cenu riskantního zjednodušování vědeckých fakt.

Již název knihy je poněkud vzrušující, neboť vyvolá představu jakési české kontrapozice k dílu sira Johna C. Ecclese s jeho kontroverzním pojetím mozku jako nástroje metafyzického činitele, který posléze začal označovat slovem duše. Proti Ecclesovu »duše a její mozek« staví Koukolík »mozek a jeho duše«. Do prvního vydání knihy zařadil závěrečnou kapitolu s charakteristickým názvem: »Lidský mozek a jeho duše - nebo naopak?«. Zmínil se v ní o Ecclesově teorii, ale vztah duševního života a mozku zahrál elegantně do scientistického autu: »Jestliže existuje třináctá komnata poznání, pak je v ní možná ukrytý právě tento vztah,« napsal, uznávaje tehdy »hranice zkoumání vztahu duše a mozku«. Je tedy nepochybně zajímavé, kam po deseti letech od této teze dospěl. Především je pozoruhodné, že se jako neurolog nevyhýbá introspekcionalisticky chápaným psychologickým pojmům sebeuvědomování, »vědomí záměru«, »pocitu jáství« a dalším a hledá jejich neurologické základy - či koreláty? V knize jsou Koukolíkovy formulace o vztahu mozku a duše ještě opatrnější, zkoumán je tu spíše fenomén vědomí a jeho neuronové sítě. Mnoho společného v tomto směru má autor s E. Goldbergem, ruským žákem A. R. Luriji, žijícím nyní v USA, jehož pozoruhodnou knihu Jak nás mozek civilizuje (2004) přeložil do češtiny: zkoumání mozku vyžaduje »heuristické metafory«, »věda o mozku vždy byla na hranici přírodních a humanitních věd« a je nutno opírat se v ní o »pokus vdechnout přesnou deduktivní metodu do tradičně vágního zkoumání vědomí a mozku« (vše to jsou citáty z Golbergovy knihy, které patrně vyjadřují i Koukolíkovi blízké pojetí úkolů a metod neurovědy).

Recenzovaná kniha je brilantním pojednáním o činnosti mozku a jejím vztahu k vnímání, paměti, řeči a jazyku, hybnosti, vědomí a pozornosti, citům, a dalším psychickým fenoménům, opírajícím se o autorovy bohaté klinické poznatky a zkušenosti z vlastního výzkumu a čtyřicetileté praxe. Pozoruhodná je kapitola o »sociálním mozku«, sledující neurologické paralely s elementárními sociálně psychologickými jevy, jakož i autorovy exkurze do psycho- a neuropatologie (zejména schizofrenie). Nicméně otázka, jak je to vlastně s tou duší mozku, resp. psychickou rovinou jeho činnosti, zůstává stále bez určitější odpovědi. Nepochybně proto, že ji nelze uspokojivě najít ani v »heuristické metafoře«, a patrně i proto, že v rovině empirických věd je vždy jen interindividuálně různě hypotetická.

Milan Nakonečný

Recenze

Třetí, rozšířené a přepracované vydání čtenářsky velmi úspěšného titulu autora, kterého nepochybně není zapotřebí blíže představovat. Od prvního vydání knížky uběhlo deset let. Během té doby neurovědy opět přešly kus cesty, kterou publikace přitažlivě mapuje. Dozvíme se tedy více o smyslovém vnímání, paměti, poznávání, řeči a jazyce, ale rovněž o emotivitě, řídicích funkcích a sebeuvědomování, a to vše včetně poruch těchto jednotlivých funkcí. Znamení doby: zájemci, kteří by se chtěli dále vzdělávat, naleznou v odkazech na literaturu i seznam zajímavých internetových adres. »Jestliže kniha vzbudí v několika lidech celoživotní zájem o neurovědy, učiní víc, než se snažím doufat, « píše v předmluvě dr. Koukolík.

MUDr. Filip Španiel